Anotace:
Doslov Co má lidová pověra společného s poezií? Pověry nejspíše vznikaly jako reakce na strach a úzkost z neznáma. Animální strach ze smrti provází lidstvo od počátku. Jitřen fantazií, byl zdrojem bájí, šamanských obřadů a přirozeně i pověr. Poezie se zřejmě vyvíjela ze zaříkávadel kmenových kouzelníků. Dobrý recitátor je také tak trochu čaroděj, daří-li se mu vyvolat v nás silný zážitek. To se mu povede jen tehdy, jestliže skrze text a své umění otevře cestu do nitra posluchačů, surrealisté říkají: do podvědomí. Fantazie je klíčem. Proto také sugestivnost pověr je právě v jejich ireálnosti. Jejich fantasknost dávala lidem jakousi naději, tím víc, čím byly příčiny přírodních úkazů, chorob atd. rozumem nepochopitelné a nevyložitelné. Uvažoval jsem, proč barvitá obraznost lidových pověr nezaujala surrealisty. Ve svých manifestech se hlásili ke "gotickým" románům, ke knížkám tzv. "lidového čtení" z přelomu 18. a 19. stol., vzrušovaly je krámářské písně o "strašných mordech" apod. Domnívám se, že v době, kdy česká surrealistická skupina formulovala svou koncepci umění, byla pověra ještě příliš "živá". Dá se předpokládat, že měli z dětství osobní zkušenosti s pověrčivostí a nejspíše také s neutěšenými výsledky pověrečného léčení. (Vždyť ještě v devadesátých letech minulého století léčili na Slánsku záškrt tak, že dávali dětem na krk jako obklad slanečka. V jedné rodině, když dítě zemřelo, ostatní tři děti slanečka snědly a v krátké době zemřely také. Černý kašel se léčil očima slanečků; dítě muselo snísti denně oči ze čtyř ryb.) Obdobné zážitky zřejmě vedly k tomu, že byla přehlédnuta literární hodnota lidových pověr. V padesátých letech byl pověrčivosti vyhlášen nekompromisní boj, byla pokládána za mravní rakovinu společnosti. Rozvoj vědy, medicíny a způsob života moderní civilizace odsunul většinu pověr do zapomnění. Naštěstí však byla tato národopisná tematika dopodrobna zpracována vynikajícími odborníky už v devatenáctém století. Tyto práce jsou však roztroušené v nepřehledném množství publikací a časopisů. Část jich je uložena pouze jako rukopisy v trezoru Klementina. Po některých knihách jsem přesto pátral marně, protože byly v registraturách označeny razítkem ZTRÁTA. Lidové pověry mě zaujaly básnickou obrazností a zkratkou příběhového návodu. Mnohé z nich proměnil čas v grotesku. Posun z kontextu entografického do kontextu literárního byl pro mne krásným dobrodružstvím. Radoval jsem se z každého nálezu "nové" pověry, jako se raduje kluk, když se mu podaří do rádiovky chytit čarokrásného motýla. V národopisných lučinách jsem poskakoval jako smyslů zbavený. Jedinou výzbrojí mi byla právě ta čepice. Nejsem povolán odkrývati lidovou moudrost a zkušenost uloženou do pověr generacemi, nebo se zabývat jejich genezí, předkládat výsledky etnografických a folkloristických výzkumů a jakkoliv jinak pověry třídit a vysvětlovat. Můj výběr je založen pouze na intuici a na individuálním smyslu pro básnickou obraznost se specifickým důrazem na poetickou komiku. Z mnoha tisíc pověr jsem vybíral pouze ty, které na mne působily jako metafora, obraz, básnický artefakt... Pokud to bylo možné, snažil jsem se zachovat nejstarší dostupný zápis pověr, v ojedinělých případech ponechávám i gramatické chyby lidových zapisovatelů, protože dotvářejí kolorit jejich vzniku. Jestliže jsem pověry přirovnal k pestrobarevným motýlům, je podle mého mínění archaizující jazyk motýlím pelem. František Bartoš psal o krásném lidovém zvyku na Moravě. Když se narodilo dítě, chodila bába zvát kmotry ke křtinám nesouc s sebou láhev "radostník". Tam, kde pozvání přijali, tam také "radostník" vypili. Přijměte prosím tuto knížku též jako "radostník" a zároveň připitek na nevyčerpatelnou obraznost české řeči. Miroslav Huptych

Obsah: