Anotace:
[Předmluva 1947]
Kniha, kterou čtete, nebyla napsána ctihodným způsobem spisovatelským. Většina kapitol vznikla v jedoucím voze, zatím co se blížila neznámá města, puebla, plantáže, hory a sopky, kaktusy a palmy, hejna papoušků a gaučové na koních. Všude potkáte stopy rychloměru.
Projeli jsme vnitrozemím Jižní Ameriky, oblastí Pamp, Gran Chacem a Kordillerami. Nejprve k severozápadu, pod hranicí Bolivie, potom k jihovýchodu do Uruguay. Za volantem, po moři a v letadle, celkem 36.000 kilometrů.
Sledovali jsme historickou cestu, po které vozili na počátku novověku laplatští kupci svoje zboží do Perú.
Jihoamerické silnice jsou opravdu velmi špatné a končí za většími městy. Pak jedete přírodními cestami, prachem, pískem, pralesem, brodíte se lagunami a koryty vyschlých řek.
Jižní Amerika patří totiž dodnes víc přírodě než lidem. Má mnoho pralesů a málo strojů. Brání se pokroku, jakoby čekala, jak to dopadne v Evropě a v USA.
Je totiž známo o nás, Evropanech, že vynikáme v seriové výrobě hrnců, ledniček, gramofonů, automobilů a letadel, chodíme včas do kanceláře a máme smysl pro spolupráci. Dáváme lidem myšlení a strojům dřinu. Pěstujeme vědy a umění. Malíři kreslí letadla, sochaři modelují křídla, hudebníci ladí motory a básníci sestavují prospekty.
Hodní lidé, kteří žijí na okrajích silnic, čekají, co z toho bude.
Diví se primitivním národům, že je to nezajímá.
Jen z toho důvodu vám představuji Argentinu, zemi lidí, kteří nikam nepospíchají, od nikoho nic nechtějí, nikomu nic neberou a důležité věci odkládají na zítřek, aby se neukvapili.
Řídím se spíš tím, co si myslí Jihoameričan o nás, než tím, co si my myslíme o něm. Byl bych tam zbytečně jezdil, kdybych popřel životní filosofii argentinských kriožů.
Potkáte je cestou. Někteří pojedou v rudém ponchu a s lasem po boku, jiní pracují v cukrovarech, v chladírnách, na polích, nebo lezou po břiše do úzkých slojí cínových dolů.
Žijí si po svém a myslí si svoje.
Ve všech je Adam dobrodruh. Člověk, který má hlavu v nebi a nohy na zemi.
F. A. Elstner
|